Počátky The Kitchen
Přinášíme přeloženou část ze známého rozhovoru Juda Yalkuta “The Kitchen: An Image and Sound Laboratory: A Rap with Woody and Steina Vasulka, Shridhar Bapat and Dimitri Devyatkin“, který se odvysílal 1. dubna 1973 jako součást vysílacího programu Artists and Critics series stanice WBAI-FM v New Yorku. Rozhovor měl formu hodinové panelové diskuze a účastníci – Woody se Steinou, Shridhar Bapat a Dimitri Devyatkin, zakladatelé The Kitchen – hovořili o konceptu jejího prostoru, upřednostnění elektronického experimentování nad konceptualismem, konceptem The Kitchen jakožto divadla a její evoluci z na koleni založené komunity v profesionální uměleckou organizaci.
V úryvku se účastníci diskuze baví o počátcích The Kitchen a jejích idejích.
Jud Yalkut (1938–2013) byl experimentální filmař, kurátor a průkopník intermediálního umění. Jeho tvorba měla široký záběr: typickým pro ni bylo překračování a zpochybňování hranic jednotlivých médií. Vytvářel dialog mezi filmem a videem, performancí a instalací. Spolupracoval na zásadních intermediálních projektech s mnoha umělci a filmaři, příkladem je série video-filmových děl s Nam June Paikem. Jeho rukopis Electronic Zen je zásadním literárním dílem pro studium historie alternativní video scény rodící se v 60. letech minulého století v New Yorku.
Dimitri Devyatkin (1949) je režisér, producent, scénarista, novinář a v neposlední řadě umělec pracující s videem. Byl jedním ze zakladatelů The Kitchen v New Yorku v roce 1971 a ředitelem prvního ročníku Mezinárodního festivalu počítačového umění, konaného na její půdě. Ve své tvorbě propojuje digitální média, počítačové umění a film. Žije a pracuje v New Yorku.
Shridhar Bapat (1948–1990) byl umělec pracující s videem a klíčová osobnost rodící se videoartové scény v New Yorku v 70. letech. Podílel se na dramaturgii a programu The Kitchen v jejich první letech a na newyorském Avant–Garde Festivalu. V roce 1973 se stal ředitelem The Kitchen.
Překlad: Lenka Dolanová
WOODY VASULKA: Když jsme se objevili na video scéně, vnímali jsme určité vakuum, co se týče prezentace videa. Bylo to samozřejmě velice subjektivní, protože existovala místa jako Global Village, Raindance a People’s Video Theater. Probíhaly koncerty v loftech, Bill Creston ta představení uváděl. Jednou jsme tam šli s Alfonsem Schillingem. V publiku jsme byli jenom čtyři, pak jsme se sešli a naťukli koncept divadla. Existovalo pár dalších míst, ale tam chtěli předvádět pouze to, co dělala nějaká určitá skupina jednotlivců a co je zajímalo.
JUD: Byla to náhodně generovaná scéna.
WOODY: Přesně. Tak nějak jsme si pohrávali s myšlenkou vyplnění toho vakua. Snažili jsme se dát dohromady méně egoistický koncept, který by přinesl širší participaci, aby to mělo nějaký dopad. Koncept byl samozřejmě daleko širší než to, s čím jsme skončili – vždycky je zapotřebí řada kompromisů. O divadle se ve skutečnosti bavili pouze tři čtyři lidé: prvním byl Andy Mannik, který fyzicky objevil prostor Kitchen, pak tu byl Michael Tschudin a samozřejmě Steina a já. Později se ukázali Dimitri Devyatkin a Shridhar Bapat a tak to je až dosud.
STEINA: Michael Tschudin je hudebník, chtěl kombinovat živou hudbu s videem. Andy sice sám netančí, ale je hodně zapojený do tanečních aktivit a ví, co se děje na taneční scéně. Chtěl dělat taneční programy. A my jsme chtěli zkusit vytvořit scénu smíšených médií (mixed media).
WOODY: Uvědomili jsme si, že prezentovat pouze video, jak to dělaly další skupiny, nestačí…
JUD: …k tomu, udržet nějaké prostředí.
WOODY: Měli jsme dva koncepty: prvním byla Testovací laboratoř pro živé publikum (Live Audience Test Laboratory), druhým byl pokus upoutat průmysl, aby nám věnoval vybavení. To byly samozřejmě sny, požádat Sony nebo RCA (Radio Corporation of America), aby nám dali kameru. To jsou velice naivní koncepty. Ale pak jsme si řekli: vezměme elektronická média jako umělecký materiál, dejme je dohromady s celou širokou škálou využití médií v daném prostředí. To bylo našemu cítění o něco bližší. Pak přišel název Divadlo elektronických médií, který to vystihl nejlépe. Jelikož se Steina a já pomalu stahujeme kvůli jiným povinnostem, programování elektronického obrazu postupně přebírá nová generace, jako je Shridhar a Dimitri. Stalo se to v době, kdy toho kolem videa moc nebylo, byl to dobrý čas pro ustavení a propojení video scény. Samozřejmě zde bylo pár lidí, kteří se do Kitchen nezapojili, protože měli své vlastní způsoby prezentace videa, ale myslím, že jsme získali většinu toho okruhu, který nás zajímá, což je abstraktní či nefigurativní neboli elektronicky generované video.
JUD: Díla využívající zpracování obrazu (image processed) spíše než čistě generované médium, ačkoliv v Kitchen byly příklady obou přístupů.
SHRIDHAR BAPAT: Jedna z klíčových věcí, které se vynořily s naším důrazem na zpracovaný obraz, video orientované na obraz, je ta, že se jedná o formu videa, kterou lze uvádět jako představení. Ve skutečnosti v mnoha případech pásky uvádíme, místo abychom je pouze pouštěli.
JUD: Nejsme tedy zpravodajské divadlo.
SHRIDHAR: Jsme prostorem pro performance a video se stává nástrojem, stejně jako když hraje hudebník. Ale naše orientace ve skutečnosti není výlučně na obrazově zaměřené video, protože jsme v průběhu posledních dvou let byli víceméně jediným pravidelně fungujícím prostorem pro prezentaci videa jakéhokoliv druhu v New Yorku, pokud ne na celém východním pobřeží. K nejúspěšnějším programům patří otevřená promítání.
Rozhovor pochází z dosud nezpracovaného archivu Vašulka Kitchen Brno. Archiv je zpracováván s finanční pomocí Ministerstva kultury České republiky. Archiv je zpracováván s finanční pomocí Ministerstva kultury České republiky.
Fotografie pochází z archivu Vašulka Kitchen Brno a archivu vasulka.org.