v angličtině
Ačkoli muzea umění čelí několik desetiletí výzvám o nápravu kanonických „mistrovských“ narativů a inkluzivitu, ve výsledku zůstávají vůči snahám o implementaci kritických – feministických, ale také postkoloniálních či queer – strategií poměrně imunní. Zastoupení žen ve sbírkotvorných institucích a stálých expozicích nadále zůstává v křiklavém nepoměru k jejich mužským protějškům, což zdaleka neplatí jen pro prostor bývalé východní Evropy.
V návaznosti na „virtuální feministické muzeum“, jež coby utopický projekt formulovala Griselda Pollock ve stejnojmenné knize v roce 2007 jako odpověď na přežívající genderovou nerovnost v uměleckém provozu, se v příspěvku soustředím na potenciál digitalizace pro radikální proměnu patriarchálních muzejních struktur. Výzvy i rizika podobných strategií budou reflektované na příkladech vybraných muzejních projektů digitalizace starších uměleckých děl a archiválií spjatých s matrilineární uměleckou tradicí (ta byla v poválečné době často spjatá právě s pohyblivým obrazem a „těkavými“ médii), ale rovněž na příkladech nezávislých a decentralizovaných platforem pracujících s digitalizovanými a/nebo digitálními artefakty převážně současných umělkyň.
Martina Pachmanová je historička a teoretička umění a kurátorka. Působí jako docentka na Katedře teorie a dějin umění na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (UMPRUM). Ve své badatelské a kurátorské práci se soustředí především na problematiku genderu a feminismu v meziválečném a současném umění a vizuální kultuře.